Obnova lužních lesů a luk
Lužní lesy představují jeden z našich druhově nejpestřejších a zároveň nejproduktivnějších ekosystémů. Poskytují hodnotné listnaté dřevo (dub), jsou místy vyhlášených historických honiteb. Největší lužní lesy najdeme na pravidelně zaplavovaných územích kolem velkých nížinných řek. Jiný typ lužních porostů (zejména olšiny) se ovšem nachází i podél toků v horských oblastech. Pro existenci lužních lesů je nezbytně nutné jejich pravidelné zaplavování a vysoká hladina spodní vody. Pravidelné rozlivy je zásobují vláhou a důležitými živinami. Po jarních záplavách se proto lužní lesy stávají džunglí plnou tůní, močálů, obrovských starých stromů, keřů, bylin, hmyzu a zpívajících ptáků. V tůních přežívají jako „živoucí fosilie“ například bizarní listonozí korýši. Současně tyto zalesněné oblasti slouží jako přirozená protipovodňová ochrana lidských sídel na dolních částech toků. Povodňové vlny se na území lesa zpomalují a rozlévají se do šířky. Zpomalení proudu vede k vypadávání splavenin (většinou půdní částice); jejich sedimentace nepůsobí žádné škody – aluviální ekosystém je plně absorbuje a využije ve svém cyklu živin. Povodňová vlna se však pročistí a omezí se ukládání splavenin na nežádoucích místech (zástavba, infrastruktura). Poslední tři velké komplexy lužní krajiny na Moravě – CHKO Litovelské Pomoraví, CHKO Poodří a soutok Dyje s Moravu – při povodních v létě 1997 zadržely více vody než všechny přehrady v povodí Moravy a Odry dohromady. I přes všechny tyto cenné vlastnosti se u nás zachovaly jen fragmenty těchto nenahraditelných území. Kvůli snaze získat více orné půdy začali lidé v 19. století regulovat toky a odvodňovat pozemky. Následně se rozšířilo i zakládání polí v záplavových územích, což v současné době vede v období záplav k naprosto zbytečným materiálním škodám. Razantní regulace a napřimování řek, odvodňování půdy či stavby přehrad ve 20. století tento jev ještě výrazně umocnily. Ve zbylých lužních lesích poklesla hladina podzemní vody, která je nezbytně nutná k zachování a fungování tohoto křehkého ekosystému. Kvůli úbytku jarních záplav a poklesu podzemní vody stromy chřadnou. Trvalá změna půdních vlhkostních podmínek vede degradaci původního ekosystému lužních lesů. Přesto se stále pokračuje v kácení, přičemž dochází k degradaci půdy a druhové rozmanitosti.
Možnosti obnovy mozaiky lužních lesů a luk
Je nezbytné stále pokračovat ve snaze obnovovat přirozená koryta řek a jejich nivy (záplavová území). Pro záchranu lužních lesů je kromě změny v hospodaření nutné zajistit i pravidelné zaplavování. Aby se řeky mohly opět rozlévat do svých niv, je třeba podstatně snížit míru zornění v těchto oblastech a obnovit zde lužní lesy a louky. K tomu se náš stát zavázal v rámci dohod na úrovni Evropské unie. Kromě nezastupitelného významu při snižování dopadů povodní je třeba zdůraznit, že nivní ekosystémy patří také mezi nejprodukčnější území u nás, s velkým potenciálem pro snadné a levné pěstování biomasy. Ta je do budoucna považována za perspektivní zdroj výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Je třeba využít synergický efekt těchto dílčích cílů a usilovat o obnovu mozaiky lužních lesů, rychle-rostoucích energetických dřevin (vrby, topoly a olše) a travních porostů v záplavových územích.
Více:
http://hnutiduha.cz/uploads/media/luzni_lesy_www.pdf
http://www.stopprehrade.cz/dokumenty/Krajinu_k_zivotu_web.pdf
Zpracovali: Zdeněk Poštulka, Karla Petřivalská, David Pithart
Obrázky:
Obr. 1: Lužní les v době jarních záplav
Obr. 2: Lužní les v době jarních záplav
Obr. 3: Zatopené duby v lužním lese u rozvodí Staré a Nové řeky Lužnice, Třeboňsko. Foto M.Šimek
